9. 7. 2017

O neměnnosti a jiných důvodech

Prázdná nepopsaná stránka. Dívám se na ni. Dívám se i na klávesnici, na kterou váhavě pokládám prsty. Přemýšlím a po chvíli ruce stáhnu a položím na stehna. Podívám se z okna. Vezmu do ruky sklenici a polknu doušek vody. Znovu se zadívám na běloskvoucí stránku, připravenou jen a jen na to, až ji začnu konečně zaplňovat písmenky. 

Odcházím.

Vařím si kávu, dolévám čistou vodu. Zapaluji vonnou svíčku. Sedám si ke stolu, dívám se na prázdnou stránku. Opět pokládám prsty na klávesnici, které se po ní namátkou rozběhnou. Bez přemýšlení. 

Musím už přece nějak začít.

Od posledního článku uběhlo devět měsíců. Mezi tím a ještě starším článkem vzniklo také půlroční prázdno. Za tak dlouhou dobu se člověk odnaučí spoustě zvyků které míval. Od kontrolování Bloglovinu přes zaznamenávání myšlenek a událostí o kterých chci napsat až po to typické plánování a vydávání nových článků.

Tolik měsíců se mi po tom stýskalo a lhala bych, kdybych tvrdila, jak psát nechci a nebo jak na to nemám čas. Čas opravdu nebyl vždy, ale taky byly doby, kdy by se ta chvilka na sepsání pár řádků určitě našla. Jenže já ho spousty promarnila právě tím hleděním na prázdnou stránku, aniž bych se odhodlala sepsat pár vět.

O čem vlastně psát? Míhalo se mi hlavou. Co je v mém životě proboha tak zajímavého, aby stálo za to o tom napsat článek a hlavně aby to někomu vůbec stálo za to to číst?
Já se v posledním roce moc neposouvám, víte. Nevadí mi to, spíš naopak jsem ráda, že se konečně můj život ustálil. Jsem spokojená a mohu se soustředit na věci, které bývaly vždycky na vedlejší koleji. Jenže zároveň s tím si uvědomuji i jistou neměnnost až nudu. Čtenáři rádi čtou o životech druhých. Ale těch, kteří mají život zajímavý a kteří se nebojí případně vystoupit ze své komfortní zóny, i kdyby to mělo být jen proto, aby o tom mohli napsat článek. :)
Druhá věc, která si v mé hlavě vymezila prostor o dost později, bylo vědomí, že jsem už o drtivou většinu stálých čtenářů přišla a že by mé plky už nejspíš nikdo nečetl. Ono psát si sám pro sebe je taky fajn (můj Twitter by mohl vyprávět. :D), ale na to je lepší nějaký ten pěkný deníček s koženými deskami, než veřejný blog.

Každopádně...

Od toho neúspěšného začátku v minulém roce se ledacos změnilo, spoustu věcí už nepokládám za důležitou, na jiných mi záležet začalo. Ale touha být stále blogerkou mě ještě neopustila. Možná by nebylo špatné se trochu snažit a zabydlet tohle neúplné místo.

Pokud tohle čtete, milí jelínci, nezapomeňte mi dát vědět. Pokud patříte mezi stálé čtenáře, nadhoďte mi pár tipů, co by vás třeba zajímalo. Ať mě to trochu pošťouchne. Díky. :)


2. 10. 2016

ἁρμονία

Jelínci.

Nevím, jak navázat přetrženou nit. Nejradši bych sem vepsala všechno a zároveň si nechala vše pro sebe. Co se událo? Zklidnila jsem se, našla se, uvědomila jsem si sama sebe. Pohnula se zase kousek dál. Hodnoty

Čas plyne tak rychle. Proplouvá mezi prsty jako voda v potoce. Dny se pojí v týdny a týdny v měsíce a já pluji. Jako ta loďka na moři. Bez velkých starostí. Oceán je klidný, obloha slunečná, jen občas se na ní ukáží mračna a vzduch protne krátký déšť. Nic není tak uklidňující, jako něžné vlnky na hladině. 

Klepu na dřevo, tenhle rok zdá se mi zatím velmi povedený. Každý den vstávám s nějakým cílem, často se mám na co těšit a pomaličku si odškrtávám dlouhý seznam snů. 

Zážitky, výlety, toulání se. 
Čtení mnoha knih.
Vědění.

Nevím, co se ještě přihodí, snad mnoho dobrého, snad zase nějaký ten posun vpřed. Vývoj. Souznění a láska.

Ale na to je čas, věnujme se přítomnosti. Užívejme si tyhle zkracující se dny. Sbírejme kaštany. Broďme se pomalu narůstajícími hromadami spadaného listí. Pijme horký čaj. Zapalujme vonné svíčky. Jezme ořechy. Pečme dýňové dobroty. Choďme na procházky. Dělejme si radosti.




























A zase brzy na viděnou. ♥

29. 2. 2016

Odlesky přítomnosti

Zdalipak jsem někdy v minulosti použila slovosled "příliš mnoho ticha", neměla jsem valné tušení, co teprve přinese budoucnost. Příliš mnoho ticha se v tomto měsíci stokrát znásobilo, přestože v mých uších se neustále linula hudba. Ať už jsem se vrtla kamkoliv, hudba hrála v rádiu, hudba hrála ze starých audiokazet v mém autíčku, hudba hrála ve sluchátkách, po většinu času usazených v mých uších. Hudba, proudy slov, ševelení přírody, rámusení měst, spokojené brumlání motoru. Ticho, prázdno, strádání.

Chození po výstavách a okouzlování uměním. Jediné žádané ticho galerií, kdy člověk opatrně našlapuje vpřed a ani nedýchá. Neustále se vrací, prohlíží a nasává všemi buňkami těla atmosféru. Vůně olejových barev na plátně. Vůně fotopapíru. Vůně zkušeností a praxe v tom, co já mám v nedohlednu.

Konečně si vybrat nové obroučky a cítit se krásná.
Dělat si radost, jít a koupit si vysněné boty, jít a koupit si deníček na poznámky a nápady. Jít a zásobit se pastelkami, vonnými svíčkami a zdravou výživou. 

Trávit jeden takový páteční večer ve Spolku a pít víno se spřízněnou duší, povídat si a cítit se nezapomenutelně. 

Plavat, blbnout na tobogánu, relaxovat ve wellness a popíjet u vodního baru jednu milou sobotu, kdy všechno tak pěkně vyšlo. 

Číst spoustu knížek, prolévat se bylinkovým detoxikačním čajem, usmívat se na milé lidi a z okna sledovat zajíce, jak skotačí v přírodě. Hladit kočky, tulit se k hebké srsti a vnímat jemné předení.

Komunikovat, divit se, přemýšlet, pošťuchovat, lichotit, povzbuzovat, pomáhat, být.

~

Zážitky a přitom strádání, melancholie a stesk. Noční bdění a pláč do polštáře. Ráno si umýt pobledlý obličej, vypít čerstvou kávu, kruhy pod očima překrýt korektorem, nasadit úsměv a jít prožít pěkný den. Realita je občas tak zvláštní. Přizpůsobování. Život v co největším souladu.

Jet do Brna o hodinku dřív a vybrat narozeninový dárek pro tu, která už tolik let trpí mé vrtochy a výmoly nálad. Strávit den kavárenským povalováním. Víte, že v Café Placzek prodávají Máslový ležák? A moc dobré levandulové cappuccino. V Café Pilát, o jehož málem mateřsky starostlivé existenci jsem dosud neměla tušení, zase skvělý ořechový koláč se šlehačkou. Co ale nikdy nezklame, tak to je beze sporu ta nejmilejší obsluha V melounovém cukru a jejich cheesecaky, které vždy pohladí po duši. třeba i ten čokoládovolevandulový. Příliš mnoho levandule?

Spokojeně usnout a nespokojeně se probudit z nočních můr. Vstát a dát si dlouhou horkou sprchu, obléct si čisté tričko a splést vlhké vlasy do copů. Uvařit další z mnoha čerstvých káv a zachumlat se do peřin. Potom se rozloučit se společností, uklidit si v pokoji a zase nasadit ta věčná sluchátka. Pouštět si Vök a Eminema a vůbec na nic nemyslet. Jen tak si prostě spokojeně existovat.

~









Děkuju za reakce u předešlého článku. Tak velkou odezvu jsem věru nečekala. ♥


5. 2. 2016

Chvilka s knihou

Jelínci,

některé dny bývají obzvlášť naplňující. Pohyby naších myšlenek nás dostávají mnohdy mnohem dál, než by nás jen napadlo. Přicházejí nové nápady a nová rozhodnutí. A tak jsem tady.

Koutek, jenž ještě voní čerstvou novotou. Vše vypadá tak čistě a nepoužitě. Ale taky nezabydleně. Na oko nekonečné prostory pro vše, co teprve přijde. 

Úvody mi nejdou, odpusťte.

Ale abych jen tak prázdně nerozjímala. Byť mé nelogické miminko má pro mě velký význam, chci se s vámi podělit i o něco jiného. Fotografiemi bude tento blog protkaný, protože fotografie je láska. Tak proč s tím nezačít rovnou hned?
Tyhle tři jsou ještě z minulého roku. Volné odpoledne, vůně kávy a taky knižního papíru. Dokonalá kombinace, jíž se vyrovná jen máloco. 

Harry Potter. Always.





Děkuji za návštěvu i za případný komentář. Vážím si toho a doufám, že se tu nadále budeme setkávat. :)