Odlesky přítomnosti

Zdalipak jsem někdy v minulosti použila slovosled "příliš mnoho ticha", neměla jsem valné tušení, co teprve přinese budoucnost. Příliš mnoho ticha se v tomto měsíci stokrát znásobilo, přestože v mých uších se neustále linula hudba. Ať už jsem se vrtla kamkoliv, hudba hrála v rádiu, hudba hrála ze starých audiokazet v mém autíčku, hudba hrála ve sluchátkách, po většinu času usazených v mých uších. Hudba, proudy slov, ševelení přírody, rámusení měst, spokojené brumlání motoru. Ticho, prázdno, strádání.

Chození po výstavách a okouzlování uměním. Jediné žádané ticho galerií, kdy člověk opatrně našlapuje vpřed a ani nedýchá. Neustále se vrací, prohlíží a nasává všemi buňkami těla atmosféru. Vůně olejových barev na plátně. Vůně fotopapíru. Vůně zkušeností a praxe v tom, co já mám v nedohlednu.

Konečně si vybrat nové obroučky a cítit se krásná.

Dělat si radost, jít a koupit si vysněné boty, jít a koupit si deníček na poznámky a nápady. Jít a zásobit se pastelkami, vonnými svíčkami a zdravou výživou. 

Trávit jeden takový páteční večer ve Spolku a pít víno se spřízněnou duší, povídat si a cítit se nezapomenutelně. 

Plavat, blbnout na tobogánu, relaxovat ve wellness a popíjet u vodního baru jednu milou sobotu, kdy všechno tak pěkně vyšlo. 

Číst spoustu knížek, prolévat se bylinkovým detoxikačním čajem, usmívat se na milé lidi a z okna sledovat zajíce, jak skotačí v přírodě. Hladit kočky, tulit se k hebké srsti a vnímat jemné předení.

Komunikovat, divit se, přemýšlet, pošťuchovat, lichotit, povzbuzovat, pomáhat, být.

~

Zážitky a přitom strádání, melancholie a stesk. Noční bdění a pláč do polštáře. Ráno si umýt pobledlý obličej, vypít čerstvou kávu, kruhy pod očima překrýt korektorem, nasadit úsměv a jít prožít pěkný den. Realita je občas tak zvláštní. Přizpůsobování. Život v co největším souladu.

Jet do Brna o hodinku dřív a vybrat narozeninový dárek pro tu, která už tolik let trpí mé vrtochy a výmoly nálad. Strávit den kavárenským povalováním. Víte, že v Café Placzek prodávají Máslový ležák? A moc dobré levandulové cappuccino. V Café Pilát, o jehož málem mateřsky starostlivé existenci jsem dosud neměla tušení, zase skvělý ořechový koláč se šlehačkou. Co ale nikdy nezklame, tak to je beze sporu ta nejmilejší obsluha V melounovém cukru a jejich cheesecaky, které vždy pohladí po duši. třeba i ten čokoládovolevandulový. Příliš mnoho levandule?

Spokojeně usnout a nespokojeně se probudit z nočních můr. Vstát a dát si dlouhou horkou sprchu, obléct si čisté tričko a splést vlhké vlasy do copů. Uvařit další z mnoha čerstvých káv a zachumlat se do peřin. Potom se rozloučit se společností, uklidit si v pokoji a zase nasadit ta věčná sluchátka. Pouštět si Vök a Eminema a vůbec na nic nemyslet. Jen tak si prostě spokojeně existovat.

~

Děkuju za reakce u předešlého článku. Tak velkou odezvu jsem věru nečekala. ♥

Pět let

Můj milý bložínku,

Je to přesně pět let, co ses mi po pár kliknutích zrodil.

Přesně pět let, kdy v tvých virtuálních prostorech vyšel první článek. Přesně pět let, co si tě hýčkám a trávím s tebou každou volnou chvilku. Dnes je to přesně ten den, na který jsem se již delší dobu těšila. Den, kdy slavíš své páté narozeniny.

Pět let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, abych si k tobě vytvořila dost silný vztah. Tolik času jsem ti věnovala. Psala věty, odstavce, celé články. Které jsem pak horečně přepisovala, mazala a znovu psala.
Díky tobě jsem měla příležitost kdykoliv zachytit všechny své radosti a byl jsi mi také útočištěm, když jsem potřebovala vypsat všechny své smutky. Díky tobě jsem prostě měla své místo, kam utéct a kde se podělit se svými myšlenkami, zážitky a tvorbou. Díky tobě jsem se také mnohé naučila a posunula se tak, že dnes po těch pěti letech stěží sama sebe poznávám. Díky tobě jsem poznala i některé ze svých spřízněných duší. Děkuju ti, bložínku, nebýt tebe, možná by se mnohé vůbec nestalo.

Mrzí mě, že místo oslav se musím loučit. Ale tohle je něco, před čím se už nedá nadále utíkat. Na blog.cz se již delší dobu necítím dobře. Nemám pocit, že mám věci pevně pod kontrolou. Jako bych trčela ve spárech kohosi, kdo může jen pouhým kliknutím odstranit všechny ty roky práce. A hlavně vzpomínek, emocí, zážitků. Tolik pro mě ty články tady znamenají, pomáhají udržet si vzpomínky plné detailů a já se bojím, že bez nich je ztratím. Zapomenu.

Nechávám si tě, jsi stále můj a chci, aby to tak zůstalo. Jen jsi jako ten deník, jehož poslední stránka byla dopsána. Blog, na jehož existenci se nadále bude jen prášit, ale blog, pro jehož autorku znamenáš víc, než všechny hmotné diáře a deníky dohromady. Nebýt té kdysi špatně zvolené koncovky, nechám si tě klidně dalších deset let. Avšak přestože je mi to nesmírně líto, je čas jít dál. Beru to jako vývoj.

Sbohem

Milí jelínci,

jak vidíte, po několika měsících dumání jsem se nakonec rozhodla Clamor ukončit. Pro znalce zdejší komunity jsou asi některé mé důvody zjevné. Pokud vás ale bavilo mé plky číst, není proč smutnit. To jen já sentimentálně zatlačuji slzičku, protože těch pět let je opravdu dost na to, aby se člověk smířil s obsahem, adresou a vším natolik, aby se mu nechtělo odcházet. Atmosféra blog.cz se mi už ale natolik nelíbí, že nemám chuť sem nadále vkládat své střípky.
Proto je zde nová adresa. Na jiné a všemi známé doméně, v níž se můj koutek ztratí, jako zrnko prachu.
V posledních měsících tu bylo poměrně živo. Komentáře mě nesmírně těšily a motivovaly a tak doufám, že to snad nebylo pouhou titulkou a že skutečně mám pár příznivců se mnou půjdou dál. Díky, že jste tu se mnou byli a těším se na vás na novém blogu. :)

Nebojte se počátečního prázdna a pojďte se mnou


Je to zvláštní, začínat, končit a opět začínat v ten samý den.

Chvilka s knihou

Jelínci,

některé dny bývají obzvlášť naplňující. Pohyby naších myšlenek nás dostávají mnohdy mnohem dál, než by nás jen napadlo. Přicházejí nové nápady a nová rozhodnutí. A tak jsem tady.

Koutek, jenž ještě voní čerstvou novotou. Vše vypadá tak čistě a nepoužitě. Ale taky nezabydleně. Na oko nekonečné prostory pro vše, co teprve přijde. 

Úvody mi nejdou, odpusťte.

Ale abych jen tak prázdně nerozjímala. Byť mé nelogické miminko má pro mě velký význam, chci se s vámi podělit i o něco jiného. Fotografiemi bude tento blog protkaný, protože fotografie je láska. Tak proč s tím nezačít rovnou hned?

Tyhle tři jsou ještě z minulého roku. Volné odpoledne, vůně kávy a taky knižního papíru. Dokonalá kombinace, jíž se vyrovná jen máloco. 

Harry Potter. Always.

Děkuji za návštěvu i za případný komentář. Vážím si toho a doufám, že se tu nadále budeme setkávat. :)